Speciální druhy sanačních omítek při sanaci povrchů zdiva poškozených vlhkostí.
Publikováno: 16.02.2020
Sanační omítky procházejí v posledních letech vývojem a výrobci sanačních hmot přicházejí na trhy s novými produkty, které výrazně rozšiřují oblasti použití sanačních omítek a jejich další aplikace. V tomto článku si popíšeme některé typy vylepšených sanačních omítek, které naše firma často využívá při sanaci za složitých podmínek a při stále rostoucích požadavcích na povrchové úpravy zdiva. Máme s těmito materiály bohaté zkušenosti.
Sanační omítky hydrofilní.
Při aplikaci klasických sanačních omítek ve vlhkém prostředí suterénů, nebo prostor se špatnými možnostmi větrání, dochází často k problémům s povrchovou kondenzací vody. To vede k degradaci celého sanačního omítkové souvrství, sanační omítka během technologické přestávky nevyzraje do požadovaných vlastností a řeší se pak nákladné opravy. Během aplikace je totiž, i přes všechny možné poučky a nařízení v podobě směrnic, velmi obtížné dodržet požadavky na relativní vlhkost vzduchu v průběhu aplikace a pak také během doby užívání prostor. Navíc rostou nároky na využívání prostor jako jsou suterény pod úrovní terénu. Jsou zde zřizovány konferenční místnosti, kanceláře a bytové prostory, restaurace a další. Pro takové účely nebyly tyto prostory navrhovány a následná vysoká vlhkost vzduchu má příčinu mimo jiné ve změně způsobu užívání těchto prostor. Klasická sanační omítka si s takovou nárazově, nebo stále vysokou relativní vlhkostí okolního prostředí, nedokáže poradit. Základní princip fungování klasických sanačních omítek je schopnost odvádět zbytkovou vlhkost ve zdivu do okolního prostředí. Nutnou podmínkou je přitom udržení relativní vlhkosti v požadovaných mezích – ideálně pak mezi 50 – 55 %. Klasické sanační omítky se také často nazývají omítky vnitřně hydrofobizované, nebo také hydrofobní.
Princip hydrofilních omítek je opačný než u klasických sanačních omítek s vnitřní hydrofobizací. Klasická sanační omítka má vnitřně hydrofobizované póry a kapiláry, aby se zbrzdil postup vzlínající vlhkosti. Voda, která zkondenzuje na jejich povrchu, se do omítky přirozeně nevsákne, ale stéká po povrchu a vytváří na ní vlhký film. To může vést k rozvoji plísní a ke ztrátě funkčnosti sanační omítky.
Hydrofilní sanační omítky mají povrch pórů a kapilár, který přitahuje vodu. Díky speciální geometrii pórů a jejich velkému objemu je vlhkost do omítky naopak vtahována a rozprostře se ve velké ploše omítky. Z této plochy se pak tato vlhkost lépe odpařuje do venkovního prostředí. Totéž platí pro kondenzovanou vodu na povrchu omítek. Pokud je vysoká relativní vlhkost vzduchu, pak na hydrofilních omítkách nevzniká kondenzát. Voda z povrchu je opět vstřebána do omítky a rozprostřena do její plochy. Pokud se následně sníží relativní vlhkost vzduchu např. větráním, nebo nuceným způsobem za přispění účinné vzduchotechniky, pak dochází k přirozenému rychlejšímu odparu vlhkosti v omítce z celé plochy omítnuté stěny. V hydrofilních omítkách se voda rozteče po povrchu kapilár, aniž by je zaplnila. Voda je rozprostřena na větší povrch a odpařuje se až 25x lépe, než u klasických omítek s vnitřní hydrofobizací. Tyto druhy omítek mají při dobrém větrání mnohem lepší schopnost odvádět zbytkovou vlhkost ze sanovaného vlhkého zdiva.
Malta se může nanášet ve struktuře kotvící podhoz, jádrová omítka, sanační štuk. Tloušťka jednotlivých vrstev by neměla překročit 40 mm. Omítka má vhodné deformační vlastnosti, nízkou plošnou hmotnost a zvyšuje svými tepelně-izolačními vlastnostmi povrchové teploty vnitřních stěn. Tím se snižuje relativní vlhkost ve vrstvách vzduchu při povrchu, a tím klíčení spor ve vlhkých oblastech nad rosným bodem. Omítka je odolná vůči vodě a má vysokou nasákavost. Pro aplikaci hydrofilních omítek platí stejná pravidla, jako pro klasické sanační omítky. Je třeba striktně dodržovat technické listy výrobců, doporučené technologické přestávky a okolní podmínky, za kterých se omítky aplikují. Jejich povrch může být následně natřen vápennou, případně silikátovou barvou s velmi nízkým koeficientem prostupu vodní páry Sd<0,01 m.
Energetická sanace vlhkého zdiva – sanační omítky tepelně-izolační.
Výše popsané hydrofilní omítky byly dále vylepšeny o schopnost tepelné izolace stěn. Současným trendem v oblasti sanace vlhkého zdiva je tzv. energetická sanace vlhkého zdiva, tedy snaha o zlepšení tepelně izolačních vlastností sanovaného zdiva a rozšíření funkce povrchových úprav zdiva. V budoucnu již nebude stačit mít zdivo bez vlhkých skvrn a solných výkvětů, ale nové sanační omítky mají další přidanou hodnotu v podobě tepelně-izolačních vlastností. Jejich hlavní přidaná hodnota je v nízkém koeficientu tepelné vodivosti, který značíme λ. Tento koeficient se u tepelně izolačních sanačních omítek pohybuje okolo hodnoty 0,07 W/mK – tato hodnota určuje celkovou výměnu tepla mezi prostory oddělenými stavební konstrukcí. Čím je hodnota menší, tím lepší jsou tepelně izolační vlastnosti konstrukce.
Omítka snižuje tepelné ztráty a šetří náklady na vytápění. Jejich hlavní využití je ve složitých případech sanace vlhkého zdiva pod úrovní terénu, kde je vysoké riziko kondenzace vzdušné vlhkosti na ošetřených površích zdiva a je zde požadavek na zateplení objektu. Tyto omítky najdou též uplatnění u historických objektů, které slouží k obytným účelům a jejich majitelé nemohou zdivo zateplit z venkovní strany. Ač se tepelně izolační omítky nevyrovnají klasickému zateplení z venkovní strany, přesto mají až 17x lepší tepelně izolační vlastnosti než klasické sanační malty, či běžné omítky.
Základem tepelně-izolační sanačních omítek jsou velmi lehká plniva, díky kterým mají omítky nízkou objemovou hmotnost. Omítka je dodávána jako hotová směs, která po smíchání s vodou vytváří velmi plastickou maltu, která slouží k zajištění nejen sanačních, ale také tepelně izolačních vlastností. Zvyšuje tak teplotu povrchu sanační omítky a přirozeným způsobem odolává riziku kondenzační vlhkosti. Omítka je vyrobena na bázi přírodních materiálů. Hotová omítka obsahuje vysoký podíl vápna a je tedy zásaditá. Po provedení povrchové úpravy je nutno omítku zvlhčovat, aby nedocházelo ke tvorbě prasklin.
Tepelně izolační omítka se nanáší ve vrstvě o požadované tloušťce. Zatvrdnutá omítka propouští vodu, má dobrou kapilární vodivou schopnost a urychluje vysychání vlhkých ploch. Může se nanášet buď v jedné vrstvě o max. tl. 20 mm, případně ve struktuře prostřik a následně jádrová omítka.
Omítka má vhodné deformační vlastnosti, nízkou plošnou hmotnost a zvyšuje svými tepelně-izolačními vlastnostmi povrchové teploty vnitřních stěn. Tím se snižuje relativní vlhkost ve vrstvách vzduchu při povrchu, a tím klíčení spor ve vlhkých oblastech nad rosným bodem. Omítka je odolná vůči vodě a má vysokou nasákavost.
Díky své kapilární vodivosti a schopnosti udržet vodu je omítka schopna i při nepříznivých externích a interních klimatických podmínkách, vyvolávajících kondenzační procesy, odvádět vodu, aby nebyla k dispozici mikroorganizmům. Všemi svými uvedenými vlastnosti působí tak, že zabraňuje napadení plísní.